Zdeňka Brožová (vpravo) a Marcela Ambrožová (vlevo) spojily své zkušenosti z ekonomiky, projektového řízení a pedagogiky, aby v Chebu založily lesní mateřskou školu, která ve městě dosud chyběla. K tomuto rozhodnutí je přivedlo mateřství a hledání jiného přístupu ke vzdělávání i vlastní profesní cestě. V roce 2021 začínaly doslova na zelené louce, s vypůjčeným vojenským stanem a podporou dárců. Z původního dětského lesního klubu postupně vybudovaly oficiální mateřskou školu, která dnes nabízí dětem vzdělávání v přírodě a spolupracuje s dalšími školami v regionu i partnery v sousedním Německu. Jejich příběh ukazuje, jak mohou rozdílné profesní zkušenosti, společná vize a odhodlání překonávat překážky přinést do Karlovarského kraje nové možnosti vzdělávání.
1. Jak se zrodil nápad společně založit lesní mateřskou školu, když jste se tehdy ještě osobně neznaly?
Zdeňka: Konkrétní impuls přišel jedno únorové odpoledne v roce 2021, kdy mi zavolala Marcela s tím, že by chtěla založit lesní školku a jestli bych jí s tím nepomohla. Věděly jsme o sobě, ale osobně jsme se do té doby neznaly. Přestože jsem dříve žádný podobný projekt nerozjížděla, na schůzku jsem kývla okamžitě, protože jsem koncept lesních školek už nějakou dobu sledovala a byl mi blízký. Právě tahle schůzka se stala začátkem celého projektu.
2. Co Vás přimělo k profesní změně?
Zdeňka: Před rodičovskou dovolenou jsem pracovala jako ekonomka a projektová manažerka. Právě období, kdy jsem byla doma s dětmi, ale výrazně změnilo můj pohled na řadu věcí. Začala jsem víc přemýšlet o tom, jaké prostředí a způsob vzdělávání bych pro své děti chtěla, ale také o tom, jaký smysl má mít moje vlastní práce. Nechtěla jsem se už úplně vrátit ke své původní profesní dráze a hledala jsem něco, co mi bude dávat větší osobní smysl.
3. Marcelo, s čím jste do společného projektu šla Vy?
Marcela: Původním povoláním jsem zdravotní sestra, takže moje profesní cesta se postupně změnila. Později jsem vystudovala předškolní a mimoškolní pedagogiku a absolvovala také waldorfský seminář. Zkušenosti s lesní pedagogikou jsem získala v Základní škole a lesní mateřské škole Čtyřlístek v Mariánských Lázních, kde jsem působila jako průvodkyně. Dnes jsem ředitelkou a hlavní průvodkyní naší lesní školky. Pedagogická stránka je tedy především mojí oblastí, zatímco Zdeňka do fungování školky přináší své zkušenosti z ekonomiky, projektového řízení, dotací a administrativy.
4. V čem je vlastně lesní školka jiná než běžná mateřská škola?
Marcela: Naší hlavní učebnou je příroda. Děti tráví velkou část dne venku, mají prostor pro volnou hru a učí se prostřednictvím vlastních zkušeností. Pracujeme také s takzvaným přínosným rizikem, například při lezení na stromy nebo práci s nástroji, vždy ale podle jasně nastavených pravidel. Jinak ale musíme plnit vše stejně jako běžné mateřské školy, včetně například předškolní přípravy.
5. Jak vypadaly Vaše úplné začátky?
Zdeňka: S Marcelou jsme začínaly opravdu od nuly. Od soukromého majitele se podařilo pronajmout louku nedaleko Chebu a prvním provizorním zázemím byl velký vojenský stan zapůjčený úřadem v Krásné u Aše. Postupně začala vznikat chatka a bylo potřeba shánět finance na další vybavení. Výrazně pomohla dárcovská kampaň na platformě Darujme.cz, prostřednictvím které se podařilo vybrat 300 tisíc korun. Bez podpory mého manžela a Marcelina partnera by ale byly začátky mnohem těžší. Nejsložitější bylo finančně ustát úplný začátek a zároveň zvládnout velké množství administrativy. Později bylo potřeba získat všechna nutná povolení, zejména stavební, hygienická a související s životním prostředím.
6. Kdy se z původního nápadu stal dlouhodobě fungující projekt?
Zdeňka: Za zásadní považuji přechod z dětského lesního klubu na oficiální mateřskou školu zapsanou v rejstříku škol a školských zařízení. Znamenalo to splnit řadu podmínek, projít kontrolami a nastavit fungování školy po organizační i administrativní stránce. Zároveň ale tento krok přinesl stabilnější systém financování a umožnil postavit celý projekt na pevnějších základech. Každopádně lesní školka pro mě nikdy nebyla o zisku. Důležité bylo vytvořit něco, co nám dává smysl a co dokážeme dlouhodobě udržet a dál rozvíjet.
7. Narazily jste cestou na překážku, kvůli které jste musely změnit svůj postup?
Marcela: Silným momentem byla první kontrola České školní inspekce, o kterou si školka požádala z vlastní iniciativy. Napoprvé kontrolou neprošla. Následovala konkrétní zpětná vazba a některé věci bylo potřeba upravit. Při další kontrole už školka uspěla. Byla to náročná zkušenost, ale zároveň pomohla lépe nastavit dokumentaci i samotné fungování školy tak, aby odpovídaly všem požadavkům.
8. Co Vám dnes potvrzuje, že se projekt podařilo stabilizovat?
Zdeňka: Po zápisu do rejstříku a úspěšném hodnocení České školní inspekce se financování zvýšilo na 100 % normativu. Právě to přineslo výrazně větší jistotu pro další fungování. Stejně důležitý je ale stabilní tým. Dnes je v něm pět lidí a všichni mají standardní pracovní smlouvy. Mě i Marcelu školka živí na plný úvazek, ostatní kolegyně mají menší úvazky a vedle práce ve školce mají ještě jiné zaměstnání nebo přivýdělek. Školka je finančně soběstačná, i když stále hledám další možnosti podpory. Aktuálně je ve školce zapsaných patnáct dětí ze třinácti rodin.
9. Který moment pro Vás osobně znamenal, že celé úsilí mělo smysl?
Zdeňka: Největším úspěchem pro mě je, že se podařilo na zelené louce vybudovat fungující školku a komunitu kolem ní. Nejvíc si to ale uvědomuji ve chvílích, kdy se po několika letech loučím s dětmi a jejich rodinami a vidím, že je školka mohla provázet celou jejich předškolní cestou. Právě tehdy mám nejsilnější pocit, že to, co vzniklo, má skutečný smysl.
10. Co byste dnes při rozjezdu podobného projektu udělala jinak?
Zdeňka: Asi bych od začátku věnovala více energie propagaci a vysvětlování toho, jak lesní školka skutečně funguje. Jinak mám ale pocit, že řada důležitých věcí přišla ve správný čas. Když se na to dívám zpětně, řada věcí do sebe postupně zapadla.
11. Kteří lidé a partneři Vám pomohli posunout se dál?
Zdeňka: Velkou oporou je organizace Elementy, dříve Asociace lesních mateřských škol. Právě tam bylo možné získat důležité know-how při zakládání školky, při vstupu do rejstříku i v oblasti dalšího vzdělávání. Na začátku zásadně pomohli také soukromí dárci. Materiálně a finančně projekt podpořila například firma DHL sídlící v Chebu. Pro přeshraniční spolupráci je důležitým partnerem německý Learning Campus.
12. Co Vám přináší působení právě v Karlovarském kraji a co je tu naopak těžší?
Zdeňka: Velkým plusem Karlovarského kraje je podle mě blízkost Německa a možnost přeshraniční spolupráce. V oblasti lesních školek je výhodou i to, že jich v regionu není mnoho, takže projekt přináší něco, co tu dříve chybělo. Naopak je někdy složitější prosazovat nové nebo alternativní koncepty. Některé věci sem přicházejí později a je potřeba více vysvětlovat, co lesní školka dělá a proč tento způsob vzdělávání funguje.
13. Jak se z místního projektu stala také příležitost ke spolupráci v regionu i za hranicemi?
Marcela: Pro školku je propojování s dalšími organizacemi velmi důležité. Připravujeme vzdělávací programy pro další mateřské a základní školy. Udržujeme kontakt s Waldorfskou školou, knihovnou, divadlem i komunitní zahradou. Výraznou část aktivit tvoří také přeshraniční propojení s německým Learning Campus, v jehož rámci probíhají výměny pedagogů, hospitace a společné vzdělávací projekty. Díky tomu jsme se třeba se Zdeňkou dostaly na pětidenní zahraniční stáž do školek ve Švédsku.
14. Kde vidíte další prostor pro spolupráci?
Zdeňka: Prostor vidím především ve větší spolupráci se soukromým sektorem a místními firmami. Nemusí přitom jít jen o finanční podporu. Pomoci může materiální vybavení, služby, doprava nebo praktická pomoc s konkrétními věcmi. Zároveň se školka snaží firmám nabídnout něco na oplátku, třeba firemní příměstský tábor pro děti zaměstnanců nebo dílny pro děti během firemních akcí. Právě v podobných konkrétních formách spolupráce vidím do budoucna potenciál.
15. Kam chcete projekt dál posunout, aniž by ztratil svůj původní charakter?
Marcela: Chtěla bych školku dál rozvíjet jako místo, které není určené jen dětem, které ji pravidelně navštěvují, ale je otevřené také širší veřejnosti. Nejde přitom jen o plány do budoucna, některé podobné aktivity už školka pořádá. Pořádali jsme například přednášky, dílny pro děti na firemních akcích nebo „školku pro rodiče“, při které mohou dospěláci sami zažít dopoledne v lesní školce společně s průvodci. Od podzimu provozujeme i klubík pro malé děti od 1,5 roku s rodiči. Do budoucna bych chtěla nabídku podobných vzdělávacích a zážitkových akcí dál rozvíjet. Zároveň ale nechci, aby školka rostla za každou cenu. Je pro mě důležité zachovat její komorní charakter, osobní atmosféru a původní koncept.
16. Co byste poradila někomu, kdo chce rozjet vlastní projekt, ale zatím nemá konkrétní plán?
Zdeňka: Asi hlavně nebát se začít. Člověk nemusí mít hned na začátku všechno dokonale promyšlené a vyřešené, důležité je vědět, proč to chce dělat, a udělat první krok. Kdybych tehdy dopředu znala všechny překážky, povolení a množství práce, možná bych do toho nešla s takovou lehkostí. Poradila bych také nenechat se odradit tím, že něco nejde napoprvé. Důležité je vydržet, nebát se ptát, hledat řešení a věřit tomu, že i nápad, který na začátku vypadá trochu bláznivě, může časem vyrůst v něco skutečného a fungujícího.
RYCHLOVKY:
Jedna inovace, na kterou jste nejvíc hrdý/á:
- Marcela: Práce s přínosným rizikem a venkovní pedagogika.
Největší překážka podnikání v Karlovarském kraji:
- Zdeňka: Byrokracie a nutnost neustále vysvětlovat nový typ vzdělávání.
Jedno slovo, které vystihuje budoucnost Karlovarského kraje:
- Marcela: Potenciál.
Největší příležitost, kterou region má a ještě nevyužívá:
- Zdeňka: Silnější přeshraniční spolupráce s Německem.
