Radek Slabý tvoří pod uměleckým jménem Cashone a mezi jeho klienty najdete i Národní divadlo. Začínal u graffiti, dnes se živí hlavně tetováním. Karlovarský patriot v rozhovoru popisuje klíčové momenty své cesty za snem a vysvětluje, proč je důležité „přehodit si v hlavě výhybku“ na vlastní cestu a proč chce dětem ukazovat, že i nestandardní profese může být skutečná práce.
Pro čtenáře, kteří vás neznají: Kdo je Cashone?
Moje umělecké jméno, pod kterým vystupuji. Jsem všestranný umělec. Začal jsem s graffiti, a přes štětce a abstraktní umění jsem se dostal také k módě. Na kšiltovky, čepice nebo bundy vytvářím ruční malby, takže každý kousek je originál. Vloni jsem třeba na domácích utkáních hokejového klubu HC Energie prodával divákům kšiltovky s motivy loga klubu nebo jednotlivých hráčů. Dnes mě nejvíc živí tetování. Beru to jako jednu pestrou cestu.
Co vás ke graffiti přivedlo?
Hiphop. Když jsem se potkal s pražskou skupinou Chaozz, úplně mě to pohltilo. Hudební nadání jsem neměl, k tanci ani rapu jsem se nedostal, takže mi zůstalo graffiti. Nejdřív jsem dělal skici na papír, ale říkal jsem si, že to jednou musím přenést na zeď. Šlo mi o ulici, adrenalin a chuť něco ukázat světu.
Kdy se z adrenalinu začala stávat cesta, která vás může živit?
Zlomový moment přišel, když mě ve dvaceti chytili policajti při malování na zeď. Musel jsem to říct doma a děda si se mnou sedl. Ptal se mě, proč maluji graffiti. Odpověděl jsem mu, že kvůli adrenalinu a respektu určité skupiny lidí. A on mi řekl větu, na kterou nezapomenu: „A proč jen určité skupiny? Proč to neděláš pro všechny, třeba i za peníze, když se v tom zdokonaluješ?“ Tím mi vnuknul myšlenku, že bych tohle umění mohl začít dělat profesionálně a pro širší obecenstvo.
Pamatujete si svou první zakázku?
To se nedá zapomenout. Kamarád si otevřel Escobar ve Varech a já mu za pět set korun, které jsem tam mohl propít, maloval sprejem toalety. Voňavá práce to tedy nebyla, ale taková vtipná první zakázka a zároveň začátek.
Přitom jste šel původně úplně jinou cestou. Studoval jste právo a finance.
Ve Varech jsem vystudoval bakalářský obor Právo v podnikání na Vysoké škole finanční a správní, potom jsem pokračoval v inženýrském studiu na Bankovním institutu v Teplicích, obor Finance. Chvíli jsem pracoval v bance, ale zjistil jsem, že mě to nenaplňuje. Školu dnes neuplatňuji přímo, ale naučila mě hledat zdroje, řešit problémy a umět svou práci prodat.
Cítil jste doma podporu pro uměleckou cestu, na kterou jste vykročil?
V rodině nikdo takové sklony neměl a mamka by byla raději, kdybych pracoval v bance. Říkala mi, že se tím nikdy nemůžu živit. Jenže mě to motivovalo ještě víc. Chtěl jsem jim dokázat, že to jde. Byl to pro mě ještě silnější hnací motor.
Co pro vás znamená Karlovarský kraj?
Jsem rozený Karlovarák a největší vztah tady mám k lidem. Znám je od školky, z fotbalu. Mám tu obrovské množství vazeb – a to je důvod, proč jsem z Karlových Varů neutekl. Beru to tady jako domov. A právě proto, že se o kraji často mluví jako o chudém, je pro mě větší motivace tady být a posouvat ho dál.
Jak ho chcete posouvat?
Tím, že tady žiji, podnikám a tvorbu se snažím navazovat na Karlovy Vary a kraj. Ale hlavně bych rád pracoval s dětmi. Chtěl bych jim ukázat, že se dá živit i jinak než tradiční prací. Když někdo chce zpívat, malovat nebo dělat něco nestandardního, tak může. Jen za tím musí jít.
Jak by taková práce s dětmi vypadala?
Chtěl jsem třeba s dětmi vymalovat školní chodbu. Na jednu stranu historii Čech, na druhou historii Karlových Varů. Když se na tom podílejí a pak kolem toho každý den chodí, zapamatují si to na celý život. Důležité je, aby zažily pocit, že něco vytvořily a zůstalo to tady. A kdyby se z třiceti dětí ve třídě třeba dvě jednou uměním živily a řekly mi, že jsem byl jejich impulzem, byla by to nejkrásnější zpětná vazba.
Teď se hodně věnujete tetování. Čím vás přitahuje?
Je mnohem více zavazující. Zeď můžete přemalovat, ale když něco nakreslíte na tělo, člověk to má do konce života.
Jak návrhy tvoříte?
To je pokaždé jiné. Někdo přijde s jasnou představou, někdo jen s tématem a místem na těle – a já motiv přizpůsobím tělu i muskulatuře. A někdo řekne: udělej freestyle. To je největší důvěra. Neví, s čím odejde, ale jde za mnou kvůli mému stylu.
Co považujete za svůj největší úspěch?
To, že jsem si v hlavě přepnul na vlastní cestu a dokážu žít jako umělec. Kdyby přišel další covid nebo se něco změnilo, radši snížím náklady, než abych z té cesty sešel. Největší úspěch je pro mě žít svobodně a ruku v ruce s uměním. A z konkrétních zakázek určitě Národní divadlo.
Jak jste se dostal z Varů k Národnímu divadlu?
Šťastná souhra náhod. Známá ze základní školy mě doporučila na malbu v podchodu u Národního divadla, kde vznikala kavárna a galerie. Maloval jsem tam křídla. Jednou šla kolem paní z PR Baletu Národního divadla, viděla je a oslovila mě. Hodilo se jí to k baletní hře Phoenix, kde je hlavním tématem znovuzrození a křídla k tomu tvořila vizuál. A Národní divadlo se neodmítá. To je pro umělce obrovská čest.
Pro náš magazín FONS jste navrhoval obálku. Jak jste o ní přemýšlel?
Nechtěl jsem, aby byla o mně, ale o kraji. Hledal jsem fotky, které budou odrážet karlovarský region, a do kterých se dá při vhodném kreativním propojení vtisknout hlubší myšlenka nebo význam. Našel jsem dronovou fotografii cínového dolu s vodní nádrží, do níž jsem vložil fotografii Klínovce tak, aby znázorňovala odraz vody. Propojil jsem tak historii, průmysl, přírodu, vodu, prameny a Karlovarský kraj. A přidal svůj podpis – abstrakci, cákance, energii ručního tahu. Chtěl jsem, aby se člověk u obálky zastavil a přemýšlel, co vlastně vidí. Robota, lupu, krajinu nebo důl.
Máte v kraji místo, které je pro vás srdcovka?
Kromě Karlových Varů určitě Loket. Působí na mě pohádkově, skoro nadpozemsky. Přijedu tam a připadám si jako v jiné zemi. Maloval jsem tam historický Loket jako nástěnnou fresku a je to vedle zakázky pro Národní divadlo také moje velká pýcha.
Co byste vzkázal někomu, kdo chce tvořit, ale okolí mu říká, že se tím neuživí?
Když tomu člověk věří, musí za tím jít. A dělat to z lásky, nejen pro peníze. Díky práci v podchodu jsem se dostal k Národnímu divadlu, díky Lokti zase k další zakázce v Kutné Hoře. Všechno je propojené. Ale musí to člověk hlavně milovat a vydržet i chvíle, kdy mu okolí nevěří.
