Před třemi lety založila v Aši NEOnovou školu, která staví na menším kolektivu, vztahu k dětem, jazycích, kritickém myšlení a schopnosti obstát ve světě, který se rychle mění. Cesta k vlastní škole ale nebyla jednoduchá. Přesto dnes v Aši úspěšně funguje místo, odkud se dětem nechce odcházet a kde se učí vnímat, v čem jsou dobré.
Kdy jste začala přemýšlet o založení vlastní školy?
Byl to postupný proces. V roce 2011 jsem nastoupila jako učitelka do britské mezinárodní školy v Praze. Tam se mi začala skládat mozaika – méně dětí ve třídě, učitel, asistentka, skvělé zázemí a respektující přístup. Řekla jsem si: to by bylo skvělé, kdyby to takhle fungovalo na všech školách.
Takže NEOnová škola vznikla na základě reálné osobní zkušenosti z jiné školy?
Částečně ano. Nešlo o to vzít cizí model a slepě ho přenést do Aše. Spíš mě to přivedlo k otázce, proč by škola nemohla být místem, kam děti chodí rády a kde se klade důraz i na to, jaké dítě je, co ho baví, co mu jde a co bude do života opravdu potřebovat. Když se mi narodily vlastní děti, začalo to být čím dál více aktuální. A tak jsme dali dohromady tým lidí, kteří to měli nastavené stejně.
A v čem je tedy vaše škola jiná, než jak ji standardně známe?
Stavíme na moderních trendech v pedagogice. Důležité jsou pro nás jazyky, kritické myšlení, projektová výuka a malý kolektiv. Angličtinu máme od první třídy, němčinu už od čtvrté třídy. Neučíme děti jen oddělené předměty. Snažíme se, aby si věci dávaly do souvislostí a vnímaly učivo skrze zážitky.
Mluvíte hodně o vztahu k dětem. Co je podle vás nejdůležitější?
Bavit se s nimi rovně. Dobrý učitel se nad děti nepovyšuje. To neznamená, že jim podlézá nebo že si mohou dělat, co chtějí. Ale děti poznají, jestli s nimi dospělý mluví z pozice moci a nemají to rády. U nás si s dětmi i tykáme. Zakládali jsme školu jako skupina nadšenců a kamarádů. Bylo by zvláštní si prvního září najednou začít formálně vykat.
Jak na takovou školu reagovali lidé v Aši a okolí?
Záleží, z jaké perspektivy se na to člověk dívá. Rodiče a děti naši školu vnímají vesměs pozitivně, jako další alternativu. U pedagogů nebo ostatních škol je to různé. Město jako zřizovatel logicky podporuje svoje školy, ale zároveň podpořilo i nás, za což jsme vděční. České školství dnes ale řeší mnoho náročných situací, včetně integrovaných dětí. A někdy nastane situace, kdy šikovné děti zůstávají stranou. Právě těm chceme dát prostor růst.
Takže pracujete s talentem?
Ano. Nejde nám jen o to, aby děti zvládly učivo, ale aby věděly, v čem jsou silné a kam mohou dál růst. I proto je pro nás důležité propojení s gymnáziem. Sídlíme v jeho budově a koordinujeme vzájemné aktivity tak, aby děti měly přirozenou návaznost, pokud budou chtít pokračovat právě tímto směrem. Nechceme je jen připravovat na testy, ale na další krok.
Začátky ale podle všeho nebyly vůbec jednoduché.
První rok jsme zůstali bez příspěvků na žáky, protože jsme kvůli opomenutí jednoho legislativního kroku nezískali dotaci. A v dubnu jsme museli vypsat zápis do školy, která v tu chvíli ještě neexistovala. Někteří domluvení učitelé proto nakonec nenastoupili, vnímali to jako risk. Jiní pedagogové přispěchali na pomoc. Ale všechny rodiny zůstaly. Řekli nám: to nevadí, když děti budou zatím sedět klidně i na polštářích.
A seděli?
Vůbec ne. Komunita kolem nás se spojila, vypsali jsme i sbírku na Donio, našli jsme sponzory. Třídy nakonec byly vybavené tak, jak jsme potřebovali. Významnou podporu nám dal Heinz-Glas Decor a jeho jednatel Pavel Isteník. Svým know-how nám pomohly i jiné alternativní školy, mezi kterými panuje obrovská solidarita. Nikdo za to nic nechtěl. A já bych v budoucnu také ráda podpořila školy, které se ocitnou v podobné situaci a vrátila to alespoň takhle.
Jak velkou školou vlastně můžete být?
Máme povolenou kapacitu 80 žáků na celou školu, tedy zhruba 16 dětí v pěti třídách. Víc žáků by nám pomohlo finančně, ale nechceme růst za každou cenu. Nyní je nás 42 a jsme spokojeni. Malý kolektiv má něco do sebe. Uděláte v něm spoustu práce.
Jaké dovednosti budou podle vás děti potřebovat za deset let?
Flexibilitu a schopnost adaptovat se na různá prostředí. Snažíme se jim to simulovat i tím, že se jim střídají učitelé. Chceme, aby děti uměly reagovat na změny. Dále je důležitá týmová práce a komunikace. Člověk funguje v týmech pořád. No a pak také schopnost pojmenovat vlastní silné stránky.
A umějí to?
Když se dospělých zeptáte, ať napíšou tři věci, ve kterých jsou dobří, často nevědí. Nejsme zvyklí se chválit. Ale u nás to děti systematicky učíme. Vědět, v čem jsou dobré, je prvním předpokladem pro to, aby se v budoucnu vydaly na cestu, která je bude těšit a budou v ní úspěšné.
A jak hodnotíte vzdělávací systém v Česku obecně? Co byste změnila jako první?
Určitě roztříštěnost a zkostnatělost systému. Sama jsem během studií zažila dva odlišné světy: klasickou pedagogickou fakultu a mnohem progresivnější humanitní studia. Přesto věřím, že každý člověk v životě potká aspoň jednoho inspirativního učitele, na kterého nezapomene po zbytek svého života. A proto všem pedagogům říkám – buďte pro děti právě vy tím inspirativním učitelem.
Co vám v NEOnové škole dělá největší radost?
Šťastné děti. To, že se do školy těší. Že nechtějí odcházet z družiny. Že je rodiče musí skoro prosit, aby už šly domů. V každém kolektivu vznikají problémy, ale když vidím, že děti chodí do školy rády, je to pro mě potvrzení, že tahle cesta má smysl.
Jak přemýšlíte o budoucnosti školy v Aši?
Vše se odvíjí od demografických dat. V Aši dětí ubývá a do budoucna to bude výzva pro všechny školy. Možná budeme uvažovat i o logopedicky zaměřených třídách nebo úpravě programu tímto směrem, protože jsme speciální pedagogové a kolegyně spoluzakladatelka je také logopedka. Vše je ale zatím předmětem debat.
Kdybyste měla shrnout, co by si děti měly z vaší školy odnést?
Vědět, v čem jsou dobré. A že učení nekončí maturitou ani vysokoškolským diplomem, že je to celoživotní proces. A že stojí za to obklopovat se inspirativními lidmi.
Co dělá dobrého učitele?
Přirozená autorita, respekt k dětem, schopnost bavit se s nimi na rovinu a být inspirativní.
