Nová šéfdirigentka Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně. A zároveň teprve druhá žena na podobném postu v historii Česka i Slovenska, kde se narodila. V Česku žije od svých 18 let a dnes ho považuje za svůj domov.
Orchestrální i studiová dirigentka a sopranistka v jedné osobě vám prozradí, čím jí Karlovarský kraj učaroval, jaký je hlavní úkol dirigenta a proč je živý koncert místem, které diváky dokáže spojit.
Když se řekne Michaela Rózsa Růžičková, kdo před námi stojí?
Asi především muzikant a úplně normální ženská, která má to štěstí, že ji živí práce, kterou miluje. A pak také člověk, který neustále pendluje mezi zkušebnou, koncertním sálem, nahrávacím studiem a rodinou.
A ZPĚVÁKEM ONDŘEJEM RUMLEM V DIVADLE HYBERNIA
FOTO: PETRA HAJSKÁ
Kde aktuálně působíte?
Nejčerstvější novinkou je, že jsem se stala novou šéfdirigentkou Západočeského symfonického orchestru. Jinak jsem také zpěvačka a studiová dirigentka. Hodně pracuji s manželem, hudebním skladatelem a aranžérem, se kterým se věnujeme třeba hudbě k filmům a pohádkám.
Jednou nohou stojím na klasickém břehu a druhou na filmovém, potažmo poprockovém. A krásně se to prolíná. Klasika přináší preciznost a hloubku, volnější žánry zase rytmus, drive a bezprostřednost.
Vyrůstala jste v hudebnické rodině. Bylo od začátku jasné, že půjdete stejným směrem?
Naprosto. Nepamatuji si chvíli, kdy bych uvažovala nad čímkoliv jiným než hudbou. Hudba je jako vrcholový sport nebo balet. Musíte ji milovat tak, že vám nevadí, že vám vezme veškerý čas. Hudbou prostě žijete. Na profesionální úrovni se nedá dělat napůl.
Původně jste ale mířila ke zpěvu. Jak se z toho stalo dirigování?
Můj původní sen byl být operní zpěvačkou. Odmala jsem stávala na všech kanálových poklopech, zpívala a ukláněla se. Jenže když přišel čas připravovat se na konzervatoř, můj hlas ještě neprošel mutací. Protože i holky mutují, jen to není taková divočina jako u kluků (směje se). A tehdy by bylo nebezpečné začít hlas klasicky školit.
A tak jsme se doma domluvili, že než dozrají hlasivky, budu studovat hudbu tím nejhlubším a nejkomplexnějším způsobem: dirigováním. Nejprve to byl vlastně náhradní obor. Ale pak jsem si jej zamilovala a zůstala u něj. A po vystudování dirigování na HAMU v Praze jsem tamtéž vystudovala nakonec i operní zpěv.
V jejím playlistu najdete pop, rock, starší kapely jako Beatles nebo Queen, ale i funk, soul nebo Arethu Franklin. Žánr podle ní není rozhodující – důležité je, aby hudba byla dobrá.
Když se řekne dirigent, může mít někdo tendenci přisuzovat mu autoritativní charakter. Co podle vás dělá dobrého dirigenta?
Autorita je důležitá, ale nemyslím si, že vychází z toho, že máte v ruce taktovku a stojíte na stupínku. Vzniká přirozeně ve chvíli, kdy lidé vidí, že jste připravená, víte, kam chcete společně dojít, a máte představu, jak se tam dostat.
Je v tom samozřejmě i kus osobnosti: schopnost komunikovat s lidmi, získat si jejich důvěru a nadchnout je pro společnou věc. Před vámi sedí profesionální hudebníci, lidé s bohatými a letitými zkušenostmi. Nepřicházíte je učit, jak se drží housle. Máte jim vytvořit prostor, aby mohli společně dobře hrát, aby se jejich umění mohlo projevit a aby jim to přinášelo radost.
Aby celý soubor publiku předvedl něco jedinečného. A právě v tom podle mě spočívá role dirigenta: inspirovat, spojovat. Když se to podaří, vznikne mezi orchestrem a dirigentem zvláštní souhra, kterou člověk jen těžko popisuje slovy. Je to až opojný pocit. Pokaždé, když se postavím před orchestr a sleduji, jak se hudba během zkoušek postupně rodí a získává tvar, si znovu uvědomím, proč tuhle práci tolik miluji.
Jste teprve druhou ženou v historii České republiky, která byla jmenována do pozice šéfdirigentky. Vnímáte to jako milník?
Určitě. Jmenování šéfdirigentkou Západočeského symfonického orchestru je pro mě zatím kariérní vrchol a obrovská čest. Jde o nejstarší symfonický orchestr v Česku, tento rok oslavil už 205 let od svého založení.
A ano, uvědomuji si, že je v tom i určitá symbolika. Když se člověk podívá do historie, ženy za dirigentským pultem byly dlouho spíše raritou. Ne proto, že by nebyly schopné nebo neměly potřebné předpoklady, ale jednoduše proto, že taková byla tradice.
Jsem ráda, že dnes už se na dirigenta díváme především podle toho, co umí, a ne podle toho, jestli je to muž nebo žena. A pokud moje jmenování pomůže k tomu, aby to bylo vnímáno jako něco úplně normálního, budu jen ráda.
Jaké máte plány s tímto hudebním tělesem?
S panem ředitelem Vladimírem Smutným nás spojuje obrovské nadšení a spousta nápadů. Rádi bychom třeba obnovili abonentní řadu edukačních koncertů pro rodiny s dětmi. Klasická hudba je komplexní věc a nemůžete čekat, že někomu v osmnácti pustíte Mahlera a on začne chodit na koncerty (usmívá se). Děti je potřeba k hudbě vést odmala.
Zároveň bychom chtěli orchestr stabilizovat, aby se hráčům dobře hrálo, měli komfort v duši a mohli divákům předávat to nejlepší, co dovedou.
V KOSTCE
Je teprve druhou ženou v historii Česka, která byla jmenována do pozice šéfdirigentky profesionálního symfonického orchestru, a zároveň první Slovenkou vůbec. Působí také jako studiová dirigentka, orchestrátorka a zpěvačka. Vystudovala konzervatoř v Bratislavě a HAMU (Hudební a taneční fakultu Akademie múzických umění v Praze).
Jak vnímáte Mariánské Lázně jako lokaci?
Mariánky jsou pro mě naprosté zjevení. Když jsem sem přijela, zjistila jsem, že je to neskutečně krásný kus světa. Trvale sice žiji v Brdech, ale sem do Mariánek to mám jen něco málo přes hodinku a pokaždé se sem velice těším. Strašně mě to sem táhne.
Spojuje se tady krása, tradice, klid i noblesa, která se s hudbou přirozeně potkává.
FOTO: PETRA KLAČKOVÁ
Mariánskolázeňská kolonáda ji okouzlila geniem loci, tradicíi atmosférou. A čerstvá teplá oplatka? „To je prostě jízda.“
Máte tady už své oblíbené místo?
Kolonádu. Z každého kousku tam člověk cítí tradici a úžasný genius loci. Jsem do ní čerstvě zamilovaná. A dát si teplou čerstvou lázeňskou oplatku přímo na kolonádě, to je prostě jízda (směje se).
Těším se, že tam s orchestrem budu hrát, protože kolonádní repertoár je speciální disciplína. Lidé tam přicházejí odpočívat, dát si kávu, projít se krásným dnem a příjemné tóny jim k tomu dotvářejí kulisu. Nepotřebují intenzivní, hlubokou a depresivní hudbu. Potřebují hudební doprovod k atmosféře místa: něco křehkého, jemného, noblesního a pozitivního.
A co říkáte na domovský sál Západočeského symfonického orchestru, Společenský dům Casino?
Je výjimečně krásný. A spoustu lidí, kteří jej neznají, překvapí, že to ve skutečnosti není žádné kasino. Sál je ohromující, s vysokými stropy, mramorovými sloupy a krásnou akustikou. Je tam nádherný dozvuk a pro orchestr naší velikosti je to ideální prostor. Bavíme se třeba o pětačtyřiceti hráčích, u velkého obsazení o šedesáti až osmdesáti.
Část vaší práce patří filmu. Jak se liší studiové dirigování od koncertu?
Je to úplně jiný typ práce. Skladatel přinese hudbu, dnes většinou složenou na počítači. My ji s manželem jako orchestrátoři připravíme pro živý orchestr, vytvoříme partituru a party. Ve studiu se pak nahrává podle přesného metronomu, říkáme tomu „na klik“. Hudebníci mají sluchátka, všechno musí být detailní a precizní, mikrofony vám neodpustí žádnou chybu.
Hudba ve filmu je zásadní, protože divákovi říká, jaký emoční náboj má konkrétní scéna. Zkuste si na pozadí němé scény pustit různé typy hudby a uvidíte, jak se atmosféra promění.
A co byste si přála, aby si lidé odnášeli z vašich koncertů?
Pro mě je na hudbě nejvzácnější živý zážitek: to, že jdete na koncert. A je jedno, jestli jde o klasiku nebo rockový koncert. Cítíte tam pokaždé jakési probuzené člověčenství.
Dnes se nás pořád někdo snaží přesvědčit, že společnost je rozdělená. Ale když sedíte v sále, posloucháte hudbu a všichni se napojíte na tutéž emoci, dochází vám, jak jste si podobní. Vidíte, že i pán o dvě řady před vámi zavře oči, protože cítí totéž.
Proto je živé umění důležité. Chodíme si tam připomínat, že všichni jsme především lidé.
Pozvánka na inaugurační koncert Speciální otevření nové sezony
11. září 2026 – Společenský dům Casino, Mariánské Lázně
Program nabídne Dvořákův violoncellový koncert s Tomášem Jamníkem, Dvořákův Karneval a Brahmsovy variace na Haydnovo téma.
